arcus zygomaticus_: května 2010

............................................................................................................................................................

Globální oteplování je jako jezdící schody v metru. Ať děláme cokoliv, stejně nás vyvezou nahoru, tvrdí fyzik Miroslav Kutílek. Podle něj na procesu globálního oteplování se nic nezmění, ani kdyby lidstvo úplně přestalo vypouštět do ovzduší CO₂. Jako jeden z mála špičkových českých vědců zastává podobné názory jako Václav Klaus.

V listopadu jste se zúčastnil konference pořádané Václavem Klausem na téma Globální oteplování - fakta a mýty. Proč?

O mýtech spojených s globálním oteplováním jsem již mluvil na řadě přednášek od devadesátých let. Třeba na diskusních fórech Evropského kulturního klubu. Publikuji o globálním oteplování i v odborných sbornících a v novinách. V Česku jsem byl zřejmě prvním, kdo kritizoval závěry Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu - IPCC. Teprve až poslední dobou kritiků IPCC přibylo. Většina jich však pouze vyjadřuje nevoli vůči snižování emisí CO₂. Moje argumenty jsou ryze vědecké.

Jaké jsou podle vás ony mýty o globálním oteplování?

Základním mýtem o globálním oteplování je míchání skleníkového efektu, což je vědecký poznatek, se skleníkovou hypotézou, která nebyla ověřena a podle mne a mnoha dalších kolegů neplatí. Skleníkový efekt tvoří plyny v atmosféře, jako je CO₂, metan a vodní páry. Díky nim se drží teplo na planetě. Nebýt skleníkových plynů, byla by naše planeta zmrzlou koulí bez života. Protože ve skleníku je tepleji než v okolí, i když vlastní mechanismus zadržování tepla není stejný jako vlivem uvedených plynů na Zemi, začaly se CO₂, metan a vodní pára označovat jako skleníkové plyny. Mimochodem, vodní pára je mnohem účinnějším skleníkovým plynem než médii pronásledovaný oxid uhličitý.

Shodnete se tedy s IPCC, že existuje globální oteplování, ale podle vás za něj nemůže vzrůst CO₂ v atmosféře, tedy vlastně člověk, který jej vypouští spalováním fosilních paliv...Správně. Ještě bych to upřesnil tak, že globální oteplování způsobuje několik faktorů. Mohl bych jich vypočítat osm, devět, ale některé z nich způsobovaly klimatické změny v dávné geologické minulosti před desítkami a stovkami milionů let a teď se v období tisíců a deseti tisíců let nemají šanci uplatnit. Jiné působí právě nyní a skleníkový efekt je jenom jedním z nich, a dokonce je méně významný, v porovnání s účinností těch ostatních. Člověk emisemi CO₂ zřejmě jen mírně zrychluje oteplování. V žádném případě to ale není hlavní faktor v procesu.

Abych užil vhodný příměr: Je to jako když přijdeme ke schodům eskalátoru metra. Eskalátor jede velmi rychle a v mém přirovnání znázorňuje zvyšování průměrné globální teploty. Když na něj vstoupím, jsem ve stejné situaci jako by byla naše planeta Země, kdybychom neprodukovali CO₂. Produkci CO₂ přirovnám k tomu, že půjdu na jedoucím eskalátoru nahoru. Zkracuji tím pouze čas, kdy vyjedu úplně nakonec. V našem příměru tedy jen trochu změním rychlost oteplování. Ať už běžím nebo stojím, dojedu nahoru stejně. A kdybych udělal kdo ví co, nejsem schopný seběhnout zpátky dolů, protože eskalátor jede rychleji než je můj běh dolů.

Na čem stojí vaše teorie?

Za celou historii lidstva bylo asi šest období, kdy docházelo ke zřetelnému ochlazení nebo oteplení planety. Přitom do roku 1800 se množství CO₂ v ovzduší téměř neměnilo, a přesto se vyskytovala dlouhodobá teplá a chladná období, jako příklad uvedu Středověkou teplou periodu a po ní následující Malou dobu ledovou. Dřív bylo kolem 250 molekul CO₂ v jednom miliónu molekul vzduchu, dnes se nám to zvýšilo na 382 molekul. Vzestup tu dnes je, ale není viníkem globálního oteplování.

Takže podle vás nemá smysl snižovat emise CO₂?

Podle mě je to zbytečný luxus. Já bych na to šel z jiné strany. Šetřit energií je logické, ekonomické a ekologické. Je zbytečné plýtvat energií. V tom smyslu já souhlasím se snahou o to, aby se omezilo plýtvání energií, ale že bychom tím dokázali zastavit oteplování? Ani náhodou.

Vědci z mezinárodního panelu připouští, že v minulosti byla velmi teplá období. Teď však nastala situace, kdy růst teplot nebyl ještě nikdy tak dramatický jako dříve.

Ano, to se tvrdí. Neoprávněně. Na výzkumné stanici Vostok u Jižního Pólu navrtal mezinárodní tým ledovec do hloubky tří kilometrů. Každá vrstvička, která tam je, reprezentuje určité časové období a v tom čase se různými izotopovými metodami zjišťovalo, jaká byla teplota, a zároveň máme z pórů v ledu údaje, jaká byla tehdy koncentrace CO₂ ve vzduchu. Díky tomu víme, jaké byly v minulosti ledové a meziledové doby a odborníci zjistili, že během posledních čtrnácti tisíc let, při přechodu z poslední doby ledové do současné doby meziledové, jsme zažili několik změn z chladu do tepla a obráceně.

Střídalo se prudké oteplení, ochlazení, a opět prudké oteplení. Změny podnebí probíhaly jako když koktám. Klima se měnilo jak pominuté a objem CO₂ v atmosféře se téměř neměnil, až se konečně před 11 500 lety ustálila naše doba meziledová, zvaná holocén. Rychlost oteplování byla vždy buď stejná, nebo dokonce větší než dnes. Argument o katastrofické současné rychlosti oteplování tedy neplatí.

Dá se předpovědět, co nás tedy čeká? IPCC rádo vypouští katastrofické scénáře.

Žijeme v interglaciálu - době meziledové a nikdo neví, kdy skončí. V porovnání s délkou dřívějších interglaciálů bychom měli být na počátku nové doby ledové. Ta pochopitelně nenastane tak, že se ráno probudíme a zmrzneme. Doby nastupují ve vlnách, které nejsou jednorázové a trvají stovky let. Vždyť doba ledová je obvykle dlouhá sto tisíc let.

Právě oscilace mezi oteplením a ochlazením jsou to, co nám motá hlavu. Zatím se pod vlivem Svensmarkovy hypotézy přikláníme k tomu, že to jsou hlavně změny sluneční aktivity, které způsobují teplotní výkyvy trvající pár set let. Já však nevylučuji také působení některých dalších faktorů.

Co si mám pod tím představit?

Když je velká sluneční aktivita, tak Zemi a ostatní planety zasahuje silnější sluneční vítr, což je intenzivnější řídké plazma,které proudí do prostoru planet naší sluneční soustavy. Tím pádem kosmické záření, které sem zvenčí přichází, je zeslabené a dostane se jen v malé míře do vlastních vrstev atmosféry. Není-li silné kosmické záření, je málo mraků a Země se dobře ohřívá.

Když je malá aktivita slunce, je sluneční vítr slabší a řeknu-li to vulgárně, tak nestačí likvidovat kosmické záření, které způsobuje ionizaci v atmosféře. Vznikají proto v mnohem větší míře kondenzační jádra na kterých se vysráží vodní páry a rostou mraky. Čím víc mraků, tím víc se Země ochlazuje. Za dlouhé doby chladu anebo tepla tak může spíš sluneční aktivita než cokoliv jiného.

Svensmarkova hypotéza má velmi mnoho odpůrců.

Jistě, ale je postavena na seriózních argumentech a jasně definovaných fyzikálních zákonech. Že je to velmi seriózní hypotéza svědčí i fakt, že v ženevském fyzikálním středisku CERN budují laboratoř, kde se za tři roky, až bude hotova, udělá experiment, jenž bude tento děj napodobovat.

Jestli tomu dobře rozumím, pak potvrdí-li pokus v CERNu Svensmarkovu hypotézu, mohlo by to přidat na váze odpůrcům zastánců viny člověka na globálním oteplování.

Určitě.

Proč vědci z IPCC potom tak panikaří a bijí na poplach? Proč tolik odborníků stojí za jejich studiemi a prohlášeními?

Za prvé v IPCC je mnoho vědců, kteří s tou hypotézou přišli, a každý vědec svou hypotézu obhajuje. Posledních deset let je situace taková, že kdo má výzkum na snížení vstupů CO₂ do ovzduší nebo výzkum na podporu skleníkové hypotézy, dostává slušné peníze. Tedy ne do své kapsy, ale pro svou vědeckou laboratoř. To se stalo třeba dvěma výtečným kanadským statistikům. Prokázali, že Američan Mann odfiltroval data tak, aby mohl prokázat, že od roku 1000 až do současnosti nerostly na naší planetě nijak teploty nevzrostly a teprve od roku 1900 prudce stoupají.

Tu teorii znám. Na časovém grafu teplot Mannova statistika vypadá jako přímka, která se náhle zvedne vzhůru. Jmenuje se to hokejkový efekt.

Správně, hokejkový efekt. A to celé je podvod. On použil jen data, která se mu hodila. Pořád se však o hokejkovém efektu mluví a je to v podvědomí lidí. Přitom my víme, že ve středověku v rozmezí roků 900 až 1300 byly teploty vyšší, než jsou ty současné, prý extrémní. Je to zdokumentováno a nepopírají to ani někteří vědci, kteří se nakonec k závěrům IPCC připojili. V Británii se v desátém až dvanáctém století pěstovalo víno, a v kopcovinách, kde se dnes pasou jen ovce, rostlo obilí. V Porýní se dařilo fíkovníkům a u nás se pěstovaly melouny od Poděbrad ke Kolínu. Dovážely se na hrad českým králům. To jsou nezpochybnitelné historické údaje, přesto se IPCC chová jako kdyby nikdy v historii nebyly větší teploty než ty současné.

Neříkejte mi, že tolik vědců nevidí historické záznamy o vyšších teplotách ve středověku.

Velká řada vědců se přidává z přesvědčení, že skleníková hypotéza je potvrzena, a že my omezováním CO₂ můžeme zpomalit oteplování. Říkají si, že nemohou zpochybňovat závěry IPCC, neboť by se pak přestalo bojovat proti emisím. Už se tím dostáváme na jiné pole, kdy se ústupky dělají kvůli tomu, aby se prosadila tzv. správná věc. Tohle známe z minulosti, kdy se někteří lidé za normalizace přidávali do nomenklaturních funkcí a tvrdili, že to tak nemyslí, že jen chtějí zmírnit chování přesvědčených bolševiků.

Jak silné je ve světě vědecké hnutí, které zpochybňuje názory IPCC?

Zatím to není ucelené hnutí. Tam by byl potřeba průrazný, mezinárodně známý politik, který by jednotlivé výzvy a petice posbíral a vytvořil na jejich základě celosvětové hnutí, podobně jako archeolog z jednotlivých střepů sestaví antickou vázu.

Takový Anti-Gore.

Přesně. Ovšem nevím, jestli se takový Anti-Gore najde. Abych se ale vrátil k té otázce kolik. Rozhodně nás není většina. Existovala Heidelberská deklarace, která požadovala ochranu vědy před esoterikou a politikou a postupovalo se striktně vědecky. Podepsala ji víc než stovka vědců, většinou nobelistů. Proti skleníkové hypotéze o globálním oteplování ostře vystoupilo 60 amerických vědců z oborů fyziky atmosféry, meteorologie a klimatologie s prohlášením Statement of Atmospheric Scientists on Greenhouse Warming již 27. února 1992. Pak je tu Lipská deklarace proti Kjótskému protokolu z roku 1995 a její obnovení v roce 2004. Podepsalo ji přes sto význačných klimatologů, meteorologů a vědců, jejichž obory s klimatem nějak souvisí.

Myslíte si, že se najde politik s potenciálem změnit světové veřejné mínění? Je jasné, že sklidí stejný posměch jako Václav Klaus u nás.

Jistě že posměch sklidí. Můžeme jen doufat v osobní statečnost světových politiků.

Četl jste knížku Václava Klause Modrá, nikoliv zelená planeta?

Ano. Václav Klaus dospívá ke svým závěrům ohledně globálního oteplování jiným způsobem než já - především politicko-ekonomickou analýzou. Ve výsledku se ale kryjeme.

Takže podle vás má Václav Klaus, co se týče globálního oteplování, pravdu?

Já bych neříkal, jestli má či nemá pravdu. Jen říkám, že v postoji proti alarmistům bojujícím proti emisím CO₂ zaujímáme stejné stanovisko. Oba říkáme, že omezováním emisí CO₂ nezastavíme oteplování.

Václav Klaus sklidil velký posměch ze strany médií, aktivistů Greenpeace a jiných ekologických organizací, politiků i obyčejných lidí. Vám brzy také vyjde skeptická kniha o globálním oteplování...

Nebojím se říkat to, o čem jsem přesvědčený, že je vědecká pravda. Nežijeme ve středověku a nikdo mě neupálí a jsem v penzi, takže mě ani případná nepřízeň nepřipraví o místo. Teď však vážně. Počítám s tím, že mi ekologové budou veřejně nadávat a poukazovat na to, že nejsem klimatolog, a proč se vůbec pletu do něčeho, co není můj obor.

To bude jistě trefný argument. Když nejste klimatolog, proč se do toho pletete?

Moje profese je pedologie, věda o půdě. Hlavně se zabývám fyzikálními procesy v půdě. Tyto procesy jsou vždy závislé na meteorologických podmínkách. Já je musím studovat dlouhodobě a proto se zabývám tím, jaké je klima. Druhá věc je, že půdy se vlivem klimatu vyvíjely. Půda mi může zrcadlit jaké bylo v minulosti klima. Studiem starých půd jsme se také třeba dostali k tomu, že v minulé době meziledové byla na našem území větší vlhkost a o tři stupně vyšší teplota než je dnes.

Podle vás se tedy nemusím bát topit v kamnech, jezdit autem a používat energii z tepelných elektráren, protože tím rozhodně nepřispívám k neodvratitelnému globálnímu oteplování.

Já s tím souhlasím. To bych klidně podepsal.

www, foto

resveratrol v červeném víně bojuje proti volným radikálům

Milovníky vína potěšil nález, že v červeném víně lze detegovat resveratrol, který prodlužuje život. Jde o difenolový fytoalexin, který chrání některé organismy před stresem. Prodloužení života bylo původně prokázáno u kvasinek, později i u některých obratlovců. I když se často nedařilo tyto nálezy potvrdit na jiných pracovištích, začala hvězdná kariéra resveratrolu, když se jeho účinkem vysvětloval francouzský paradox, tj. menší incidence kardiovaskulárních chorob národů žijících kolem Středozemního moře, ačkoliv jedí hodně živočišných tuků, másla a sýrů. Vzpomeňme jen na výrok generála de Gaulla, že se těžko vládne národu, který vyrábí a konzumuje čtyři sta druhů sýra. Lidé zde přesto méně často trpí metabolickým syndromem, tj. obezitou, diabetem 2. typu a hypertenzí. S tím pak souvisí nižší výskyt infarktů myokardu.

Vysvětlení se nalézalo v antioxidačních účincích resveratrolu, a tedy v podobném působení jako mají jiné zhášeče volných radikálů, kterými jsou třeba vitaminy E a C nebo beta-karoten. Chemicky je resveratrol jedním ze stilbenů. Může zaujímat prostorové uspořádání, díky němuž dokáže ovlivnit estrogenový receptor. V interakci s ním se zvýší syntéza testosteronu. Testosteron by mohl snížit nežádoucí účinek alkoholu na sexuální funkce, skvěle vystižený v Shakespearově Macbethovi: alkohol zvyšuje touhu, ale snižuje výkon.

Propagátorům zdraví podporujícího vlivu červeného vína příliš nevadilo, že koncentrace resveratrolu v krvi po vínu dosahují pouhé jedné setiny až desetiny koncentrací dosažených vitaminy. Stačí uvážit, že jeden litr červeného vína obsahuje 1,98–7,13 mg resveratrolu, růžového 0,4–3,5 mg a bílého jen 0,05–1,8 mg. Rozdíly souvisejí s tím, že nejvíc resveratrolu je ve slupkách bobulí hroznů a červené víno se nechává kvasit se slupkami, zatímco bílé bez slupek.

Koncentrace v krvi a mechanismus účinku

Má-li resveratrol působit, musí být v dostatečné koncentraci v krvi. To měl ozřejmit pokus, při kterém pět mužů vypilo 600 ml červeného vína. V jedné dávce bylo 3,2 mg resveratrolu. Resveratrol se podařilo detegovat jen ve stopách ve vzorcích od dvou mužů. Ve vzorcích krve od ostatních tří se nepodařilo najít nic. Srovnejme to s koncentracemi v krvi po podání tablety 25 mg resveratrolu, tedy osminásobku množství než v 600 ml vína. Zde byl nalezen resveratrol v průměrném množství 0,4 mg/l ve vzorcích od 12 dobrovolníků. Resveratrol vymizel z krve do 4 hodin. Ukazuje se tedy, že ani po vypití více než půl litru vína nedochází k takovým koncentracím v krvi, které by mohly spolehlivě biologicky působit.

Nejasný je také mechanismus účinku resveratrolu. Jeho příznivý účinek se vysvětluje aktivací sirtuinu 1 (SIRT 1). Tato hypotéza přinesla nepochybně užitek některým výzkumným pracovníkům, kteří resveratrol ve víně objevili. Založili biotechnologickou firmu Sirtris, kterou pak koupil za 720 milionů farmaceutický gigant Glaxo. Ten teď vyvíjí léky s mnohonásobně větším účinkem na SIRT 1, než má resveratrol. Uvažuje se o jejich indikaci v prevenci rakoviny prsu. Při hledání dalších aktivátorů sirtuinu se ukázalo, že podobný účinek má melatonin, hormon šišinky (gl. pinealis), který se uvolňuje za tmy a zajišťuje spánek. U nás je k dostání jen na lékařský předpis – jeho příznivý vliv na harmonizaci biologických rytmů byl totiž dobře prokázán.

Sirtuiny zpomalují stárnutí. Aktivují enzymy, které chrání DNA, dědičnou informaci, jejíž poškození má za následek chyby v syntéze proteinů, což vede k poruchám při množení buněk a ke vzniku nádorových buněk. Problém je, že aktivační účinek resveratrolu na sirtuiny nemohla potvrdit pečlivá a dobře metodicky provedená studie Michaely Pacholec et al. (J. Biol. Chemistry, Jan. 2010), což se pokládá za tak významné, že o tom referují Nature News (Jan. 19, 2010).

Resveratrol přesto pravděpodobně zůstane mezi doplňky stravy, konkurující jiným zhášečům volných radikálů, o kterých je prokázáno, že organismu neškodí – není však o nich prokázáno (ale ani vyvráceno), že mají léčivé účinky nebo jiný příznivý vliv na zdraví. Jsou k dostání bez lékařského předpisu, a tím se liší od léčiv na recept, u nichž je terapeutický účinek prokázán. Jsou to právě tyto doplňky stravy, které díky obrovské reklamě podstatně zvyšují zisk farmaceutického průmyslu – a platí za ně sami stárnoucí lidé.

www, foto

středa 26. května 2010

plzák španělský

tyto krásné malé plže jsme našli v obci Lešná.

Trocha systému:

říše: animalia (živočichové)
kmen: mollusca (měkkýši)
třída: gastropoda (plži)
řád: pulmonata (plicnatí)

často se plete se slimákem, ale ten má narozdíl od plzáka dýchací otvor mnohem více vzadu a má hřbetní kýl (a často má také popelavou barvu, plzák bývá typicky oranžovo-hnědý, ale podle toho se nedá řídit :-) )

FEA, hormon lásky

Vzájemná náklonnost dvou lidských jedinců, které jsme si zvykli říkat láska, je i v citátech klasiků něčím mezi šílenstvím a poezií. Z ryze pragmatického hlediska se může někdy jevit jako zbytečná, možná hloupá, a pravděpodobně bezúčelná věc. Existuje však také moderní vědecký pohled, který považuje lásku za jev stojící na základech tvořených evolucí, biologií a biochemií. To, co při povrchním pohledu vypadá jako nesmyslné a zmatené chování, je ve skutečnosti něco přesně naprogramovaného.

Hledáme-li skutečné počátky lásky, musíme zalistovat v historii lidstva opravdu hodně, hodně zpátky. Všechno se to nastartovalo asi v době před 4 milióny let, v době, kdy člověk přestal pobíhat po afrických pláních po čtyřech, napřímil se a začal chodit po dvou. Tato změna "zviditelnila" poprvé celou postavu před ostatními členy společnosti. Všechny individuální rysy, počínaje barvou očí přes rysy obličeje či šířku ramen až po pohlavní orgány, byly náhle jasně zřetelné. Z toho vyplynuly i nové možnosti mezilidských kontaktů a pravděpodobně také nové způsoby milování. Klasická zvířecí poloha zezadu - "la vache" - začala pozvolna ztrácet popularitu ve prospěch poloh tváří v tvář.

Sex tak přestal být pouhým reprodukčním aktem, s pohledem do očí partnera se stal také záležitostí citovou. Citové pouto mezi mužem a ženou stabilizovalo pár, soužití bylo delší a bylo z hlediska evolučního výhodné pro lepší ochranu potomků. Primitivní páry zůstávaly pohromadě pravděpodobně jen po dobu kojeneckého a časného dětského věku svého potomka. Poté si každý z rodičů našel jiného partnera a oba začali nový vztah.
Toto období trvalého vztahu je asi čtyřleté a existuje nápadná shoda právě tohoto intervalu se statistikami rozvodovosti snad ve všech zemích na světě - rozvodovost vždy kulminuje po čtyřech letech manželství. Toto ovšem platí pro případ jednoho dítěte. Dojde-li k novému těhotenství, nejčastěji do tří let po prvém porodu, nastává další asi čtyřleté období s vrcholem rozvodovosti po sedmi letech. Trvale zakódovaný čtyřletý monogamní vztah nebude asi věcí náhody, protože se v tom vzácně shodují statistiky řady zemí různých kultur, náboženství a rozličných tradic.
Je zřejmé, že akutní zamilování má charakter podobný onemocnění. Zamilovaní jej popisují jako pocit prudké změny, jsou uchopeni vnější silou, unášeni bezmocně někam, zažívají pocit pádu, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Tento stav ovšem nevzniká sám od sebe, má jednoznačně svou biochemickou podstatu. Poslední vědecké výzkumy prokazují, že akutně zamilovaní jedinci jsou náhle zaplaveni řadou biologicky aktivních látek a hormonů, které mají charakter přírodních opiátů - tedy látek povahy drog. Zčásti vznikají a působí přímo v mozku a objevují se i v periferní krvi, mohou však vznikat i na jiných místech těla, třeba v pohlavních žlázách.
Celý stav akutní zamilovanosti nápadně připomíná stres. Pohled do očí, dotek ruky, vůně parfému - to vše navozuje známé příznaky zmatenosti, červenání se, pocení dlaní, hluboké dýchání.
Láska je ve skutečnosti jen chemická formule C8H11N (FEA). Jde o strukturně superjednoduchý a účinný fenylethylamin, hormon skupiny amfetaminu. Je produkován septem limbického systému mozku v řídící centrále pocitů, což je část mozku zodpovědná za veškeré emoce. Když se v našem případě k sobě přiblíží dva muži homosexuálně orientovaní, dochází tak v jejich mozku ke zvýšené sekreci fenylethylaminu. Ve skutečnosti se stane mnohem víc. Této disciplíně se věnuje obor biochemie - tzv. sexuální chemie.

Tyto jevy je možno rozdělit do čtyř etap.

1/ V první fázi přicházejí ke slovu genetické vlohy každého jedince, vliv dané kultury a vlastní zkušenost individua včetně vzdělání. Například různé hodnocení jednoho parfému je způsobeno různým genetickým programováním každého člověka. Čich může mít důležitou úlohu v prvých kontaktech se sympatickou osobou a může se podílet na navození okamžitých sympatií.
Velký mozek dostává informace pomocí očí. Např.: má hnědé oči, plavéh- hnědé vlasy, měří 178 cm. Má pěstěné ruce, je sebejistý. Má drahé hodinky - symbolika peněz atd. Tento proces trvá asi tři vteřiny. Proběhne zhruba takto: vnější podráždění se chemicky změní sítnicí oka. Třicet miliónů tyčinek a sedm miliónů čípků vyšle signály velkému mozku rychlostí 432 km/h.
Takřka současně se zaktivuje ucho. Sbírá akustické informace, např.: jeho hlas je jemný, příjemný, jeho smích je srdečný, pohybuje se tiše.
Zapíná se nos. Každý člověk má svůj specifický pach. Kůží a potními žlázami jsou vylučovány charakteristické látky...
2/ Druhou fází je stadium přitažlivosti. Velký mozek vyhodnocuje všechny signály, které až doposud přijal. Vůni, akustické a optické signály. Srovnává je se všemi informacemi, které získal v průběhu života. Když jsou vyvolány negativní vzpomínky, nenastane žádná reakce. Když jsou vyhodnoceny pozitivně, má hlava poplach. Čtrnáct miliard nervových buněk přikáže hypotalamu, velkému jako hrášek, aby předal signál do kůry nadledvin a vyplavil se tak adrenalin a další hormony. Sotva se vyplaví adrenalin, zapojí se milióny nervových buněk, které předávají informace do celého těla. Až dosud uběhly od prvního pohledu pouhé čtyři vteřiny.
Mozek je silně ovlivněn až omámen biologicky velmi účinnou látkou - fenylethylaminem (FEA) a dalšími příbuznými látkami - dopaminem (DOPA) a noradrenalinem. Zamilovaní prožívají stav prudké euforie - výsledný jev se podobá působení amfetaminu, a není divu, neb mezi ním a uvedenými látkami existuje chemická podobnost. Anthony Walsh, který se upřímně snažil o porozumění lásce a jejím účinkům na duši a tělo, dospěl k závěru, že fenylethylamin (FEA) dělá právě ten přihlouplý úsměv, kterým obšťastňujeme ostatní.
Shrňme, co se stalo.
Zdá se mu velice přitažlivý. Každý dotek působí jako elektrický šok. Zádové svaly se napínají. Žaludek pracuje na 120 %. Dochází k pocitu slabosti v kolenou, červenání, srdeční tep se zvyšuje o 30 až 60 %. Játra a ledviny pracují na plné obrátky. Zrychluje se dech. Pánevní a stehenní svaly se stahují. Zorničky jsou rozšířenější, než by odpovídalo momentální intenzitě světla v místnosti. Tělo prahne po doteku.
Takže fenylethylamin zaplavil septum a ty prožíváš nádherný pocit radosti doprovázený oněmi neurovegetativními hormonálními změnami. Lze jen dodat, že v této chvíli jsi již naprostým otrokem FEA, bez kterého se už nemůžeš obejít, protože on je tou látkou, která ti zaručuje ony nádherné pocity radosti. Nacházíš se tak ve stavu euforické závislosti. Jinými slovy: musíš milovanou osobu vidět, potřebuješ ji slyšet několikrát denně v telefonu, rozjímáš nad její fotografií, do extáze tě přivede vůně parfému, který používá.
Návyk na uvedenou drogu se navíc dostavuje okamžitě. Je-li zamilovaný vzdálen od předmětu své lásky, je celý nesvůj, ztrácí chuť k jídlu, nespí, neustále myslí na milovanou osobu. Avšak na rozdíl od narkomanů nepociťuje únavu, neboť od okamžiku vzniku závislosti se v těle vylučuje látka dopamin, která působí protistresově. Všechny neurony se soustředí na jediný cíl: znovu se shledat se svým miláčkem, a tak si vyvolat tvorbu další dávky FEA. Tělo látku vyžaduje více a více a chce ji mít čím dále tím častěji. Ovšem je-li tohoto hormonu vyvíjeno nepřetržitě příliš velké množství, nedokážou neuronové receptory na tuto situaci příslušným způsobem reagovat a láska na první pohled najednou mizí.

Není-li stav zamilovanosti oboustranný, dochází u nemilovaného k vážným mozkovým poruchám. Zasažený jedinec pak nedokáže správným způsobem užívat základní hormony upravující náladu a nespavost (adrenalin, dopamin, serotonin). Objevují se symptomy, které se objevují při odvykání drogám: poruchy srdeční činnosti a krevního oběhu, strach, rozčarovanost, deprese, strnulost svalů. Jako první pomoc může posloužit pláč, neboť slzením se vylučuje adrenalin. A doporučuje se i čokoláda, neboť obsahuje jisté množství FEA.
Účinek FEA není pochopitelně věčný, a proto tato romantická fáze lásky má pouze omezené trvání. Také na amfetamin si tělo časem vytváří toleranci a vytváří se tak návyk na FEA. Po dvou až třech letech už organismus prostě nedokáže vytvořit dostatek drogy. Konec omámení pro mnohé znamená i konec vztahu. Což jsme si popsali v kapitole o vývoji vztahu.
Medicína, klasická literatura i černá kronika popisují jedince, etablované v této formě intoxikace, kteří se vrhají do stále nových vztahů, aby utišili svůj hlad po FEA. To úzce souvisí i s homosexuální prostitucí, kterou jsme popsali v kapitole tématu partnerství, kde jsme si však podrobněji nevysvětlili, co se děje poté, co účinek FEA vyprchá.

Moderní věda nabízí vysvětlení tohoto jevu, a to opět na biochemickém podkladě. Zamilovaná dvojice totiž přechází do třetího stadia. Další přítomnost milované bytosti postupně v těle vytváří vzrůstající hladiny látek zvaných endorfiny. Historie jejich objevu je nesmírně zajímavá. Při zkoumání mechanismu účinku opioidních drog, jakou je například morfium, zjistili vědci, že se tyto látky v těle váží na speciální místa, zvaná receptory. Předpokládala snad příroda, že si jednou lidé budou vpichovat do těla podobné drogy? Jistě ne. Receptory musí být tedy v těle z jiného důvodu.
A opravdu bylo zjištěno, že organismus sám vytváří řadu látek strukturou podobných morfinu, které se za různých situací vážou na tyto receptory. Zatímco látky jako amfetamin působí vzrušení, jsou endorfiny povahy utišující, konejšící. Pokud tedy v medicíně používáme deriváty morfinu k tlumení bolesti, jsou endorfiny vyráběny za stejným účelem. Přinášejí pocit pohody, míru a bezpečí. Toto stadium lásky je dlouhodobé a liší se od žhavého akutního stadia způsobeného FEA. Možná je tím také vysvětlena bolest pociťovaná při ztrátě partnera. Psychiatr Mark Gouldston z Kalifornské univerzity říká: "Časná láska je, že se vám líbí pocity, které ve vás partner vzbuzuje. Zralá láska je, že milujete druhého pro to, kým je." My již tedy víme, že to první vzplanutí způsobí FEA, ve zralé lásce pak dominuje opiový účinek endorfinů.

Mazlení

Poslední, čtvrtou částí spektra byl poměrně nedávný objev látek, které Fisherová nazývá "chemikáliemi mazlení" (cuddle chemicals). Patří sem zejména hormon oxytocin a podstatně méně účinný vasopresin. Oxytocin je produkován v mozku a z hypofýzy uvolňován do krve. U žen stimuluje porodní kontrakce a ejekci mléka při kojení. U mužů erekci penisu a u obou pohlaví jeho hladina několikanásobně stoupá při souloži. Poměrně nedávné objevy ukazují, že oxytocin je vydáván a transportován také speciálními vlákny uvnitř mozku do těch mozkových oblastí, o kterých se předpokládá, že mají roli v sociálním a mateřském chování. Oxytocin je pravděpodobně zodpovědný za něžné chování matky k dítěti, ale předpokládá se, že je to i hormon partnerských vztahů. Snad je oxytocin hormonem inspirujícím k mazlení a něžnostem. Je zajímavé, že hraje asi svou roli také v sociálních rolích dominance či submisivity. Je tedy hormonem společenských vztahů.

Většina vědců působících v této oblasti se shoduje v tom, že jeden člověk nedokáže ve stejném čase milovat více nežli jednoho partnera. Milovat myšleno být v daný moment biochemicky poblouzněn podle výše uvedeného schématu. Něco jiného je uchovávat v sobě silnou citovou náklonnost k více lidem. Předpokládá se, že příroda každého z nás naprogramovala vždy pro jedinou, právě pro nás ideální bytost. Každý člověk tak nosí v sobě obraz ideálního partnera. Není asi na světě osoba, která by mohla splnit všechny vědomé i nevědomé požadavky. Lze tedy předpokládat, že splnění alespoň určité sumy požadavků představuje jakési propojení řady bodů na mapě. To pak zažehne signál, vyšle impuls a roztočí hormonální kolotoč.
Možná je to tak. Možná výčet není úplný. Biochemie lásky se jistě mnohým romantikům vůbec nebude líbit. Odmítnou lásku redukovat na hormonální produkci těla. Vědu však nelze podceňovat a fakta, i když je odmítneme, z mapy nevymažeme…

www

štědřenec obecný (odvislý)

V celé rostlině je přítomen zejména chinolizidinový alkaloid cytisin, který je chemicky podobný nikotinu, a také alkaloid laburnin. V semenech je cytisinu 1,5 až 3%, v sušených listech 0,3% a v květech okolo 2%. Dále je obsažen cholin, enzym ureasa, kyselina jablečná, v listech glykosid laurocerasin, v kůře pektin a v květech violaxanthin a peroxydasa.
Toxický je cytisin, otrava se objevuje velmi brzy po požití (cca za 30 minut) a projevuje se zvracením, průjmem, celkovou skleslostí, studeným potem, ospalostí nebo naopak blouzněním a halucinacemi, svalovými záškuby a křečemi, zorničky se rozšiřují, v těžkých případech se dostavují poruchy srdeční činnosti, zástava dechu a smrt, která může přijít ve velmi krátké době, někdy již během jedné hodiny. V drtivé většině případů však otrava nemá takto fatální důsledky, neboť štědřenec obvykle bývá ještě dříve, nežli se jeho účinné látky stačí vstřebat, spontánně a prudce vyzvracen. Nicméně otravy byly pozorovány zejména u dětí, které mohou zaměnit lusky štědřence za lusky hrachu nebo které ze zvědavosti okusují jeho nasládle chutnající větvičky. Uvádí se, že pro dítě tvoří smrtelnou dávku pouhá 2 semena (nebo 5 květů), takže otravy nelze rozhodně podceňovat a u postiženého je třeba vyvolat okamžitě zvracení (není-li spontánní), podat mu aktivní uhlí a co nejrychleji přivolat lékařskou pomoc.

V minulosti se užívalo natě při léčbě migrény, hysterie, melancholie, při otravě arsenikem a při léčbě jaterních chorob. V současnosti již se naštěstí štědřence v lidové medicíně neužívá (vyjma homeopatie). Pro lékařské účely se z lusků izoluje cytisin, který se používá např. v přípravcích na odvykání kouření.

www

26.05.2010

týden po maturitě zakládám blog o květinkách, stromech, všeobecně o biologii a přírodních vědách! budu sdílet zajímavosti, vlastní fotky přírodnin a různé nápomocné materiály :-)
veris

neděle 30. května 2010

sobota 29. května 2010

Koncentrace v krvi a mechanismus účinku

středa 26. května 2010

Labels